Jdi na obsah Jdi na menu
 


Starověk

Obrazek
Mezi největší památky hmotné kultury, z nichž se postupem století formovala evropská civilizace, patří nálezy objevené v oblasti úrodné krajiny kolem Nilu, které archeologové i historikové umění souhrnně pojmenovali kulturou starého Egypta. (Trojská válka 1500 př.n.l., Nicolo Machiavelli 1469-1527 př.n.l.) Egyptská říše procházela složitým, více než tisíciletým vývojem.. Řada vykopávek, k nimž patří nejvýznamnější v Kahunu (1900 př.n.l.) a v Tell-el-Amarně (1400 př.n.l.), ukazují různé velikosti i typy domů a jejich zařízení. Vyskytují se zde již všechny základní typy nábytku. Egypťané znali také dýhování dýhami tlustými asi 2 mm, jež byly lepeny tak dobře, že drží dodnes. Znali rámové konstrukce s dřevěnými výplněmi, drážky a péra, zásuvky, intarzie barevným dřevem, kovem, perletí i slonovinou . Nábytek z obyčejného dřeva byl natírán nebo malován. Typické jsou sedačky s vyplétaným koženým nebo pevným sedákem a sedačky skládací. Křeslo se objevuje asi kolem roku 1500 př.n.l. a zpočátku jen jako sedadlo pro vznešené, asi o 200 let později má již pevnou područku. Lůžka měla obvykle rámovou konstrukci a byla vypletena nebo potažena kůží. V nohou byla zvýšena, aby nepadaly přikrývky. V podélném směru nebyla rovná, ale mírně prohnutá. Nákladné postele byly bohatě čalouněny. Pod hlavu se vkládaly speciální podhlavníky. Stoly této etapy mají mnoho forem. Další velkou starověkou kulturou bylo umění národů, které se formovaly v oblasti Středomoří, tzv. Malé Asie, Peloponésu a jižního cípu Balkánského poloostrova. Kulturu těchto etnických skupin známe dnes pod názvy sloh iónský, dórský, korintský, anebo později helénská kultura. Stručně se souboru těchto kultur říká antika. Nábytek z období antiky se zachoval jen ojediněle. Víme však, že řecká domácnost již znala hlavní kusy zařizovacích předmětů. Svědčí o tom především nepřímé prameny, např. vázy zobrazující podrobně život tehdejší doby, anebo kamenné reliéfy. Jsou na nich postavy sedící na různých židlích s opěradly i bez opěradel nebo ležící na lehátkách a odpočívadlech. Nejobvyklejším sedacím nábytkem byla sedátka bez opěradla, s oblými, dolů se zužujícími nohami, a židle s opěradlem. Lehátka bývala zdobena malovanými palmetami a meandry a často se obkládala matracemi a polštáři. Stoly byly většinou nízké a přenosné, oblíbené byly rovněž třírohé bronzové stolky. Ze sedacího nábytku jmenujme rovněž pohodlnou židli s kruhovým opěradlem - klismos, určenou zvláště ženám, které se věnovaly domácí práci, stoličku i slavnostní křeslo, jakýsi trůn. V helénské době se objevuje u křesel s kruhovým opěradlem i dřevěná podložka pro oporu kříže. K ukládání předmětů denní potřeby sloužily patrně truhly, toaletní předměty a líčidla se ukládala do jemně zpracovaných drobných skříněk. Ke spaní sloužila postel s podhlavníkem zabudovaným do bronzového skeletu. Uchované stavební prvky – niky, ukazují, že se věci ukládaly běžně také do výklenků. (Gaius Julius Caesar, Kleopatra,…) Přímými pokračovateli a nositeli odkazu starých Řeků byli Římané, kteří silně ovlivnili evropskou civilizaci. Obohatili dědictví Řeků o nové rysy: především na počátku našeho letopočtu, tedy ve staletích, kdy římské impérium ovládalo celé Středozemí a podstatnou část Evropy. V zařízení římských domů objevujeme další typy nábytku. Je tu mnoho přenosných stolků, postel, lehátko a rozmanitý sedací nábytek: tedy nábytek pro práci, jídlo, spaní, i odpočinek během dne. Tvary bohatě profilovaných noh stolů a trojnožek, zdobených plastickými figurálními a ornamentálními motivy, jsou pro tento nábytek charakteristické. Veškeré nářadí a nádobí římské domácnosti svědčí o rostoucí potřebě přepychu a reprezentace. Římské obytné místnosti byly poměrně malé a střídmě vybavené nábytkem. V jídelnách kolem zdí stávala na vyvýšeném stupni lehátka pro stolovníky: každé z nich bylo bohatě obloženo polštáři a sloužilo při hostině obvykle třem osobám. Volný prostor uprostřed zabíral stůl, kolem byly rozestavěny vysoké svícny. Římská obydlí, vybavená nejen přepychově, ale i pohodlně, zdobily také různé tkaniny, četné pokrývky a koberce kryjící stoly a uzavírající místnosti. Zajímavým vývojem procházel stůl. Především při jídle se používal společný velký stůl a jen bylo-li více stolujících, přistavovaly se další pomocné malé stolky. Stůl se stal přepychovým nábytkem a za nádherně vykládané vzácné stolní desky se platily někdy obrovské sumy. Sedacího nábytku v domě nebývalo mnoho a sloužíval většinou jen ženám. Běžná byla především dřevěná nebo bronzová stolička s čalouněným sedadlem a nízká podnožka. Skládací židle byla čestným sedadlem stejně jako tzv. katedra. Zajímavá jsou římská proutěná křesla, vycházející z etruských káďovitých forem. Obyčejná lavice se považovala, podobně jako u Řeků, za sedadlo sluhů a otroků. Naproti tomu čalouněné sedadlo o dvou běžných šířkách, tzv. bisellium, sloužilo jako čestné sedadlo pro jednotlivce. Římská doba znala i pohovky v různých tvarových variacích. Patřily k důležitému vybavení interiéru, neboť Říman trávil vleže velmi mnoho času – pochopitelně spal, ale také během dne jedl, přemýšlel, psal i odpočíval.

 

Středověk

Obrazek
Po rozpadu římského impéria se v Evropě formoval nový společenský řád a v souvislosti s tím vznikal i nový umělecký sloh. V tomto poměrně dlouhém údobí zaznamenala výtvarná kultura v několika etapách výraznější projev, avšak nikdy natolik silný, aby významně ovlivnil sloh celoevropský. Teprve s postupným upevněním feudální společnosti vznikají kulturní centra, kláštery, které zvolna vytvářejí i základy nového kulturního proudu. Teprve po 10. století našeho letopočtu stabilizuje svůj sloh a románská doba přináší nejnutnější, většinou jednoduché kusy nábytku, těžká široká křesla, lavice, truhly, postele apod. Formy románského a ranně gotického nábytku byly hrubé a těžké a vnitřní vybavení obytných místností v raném středověku bylo značně jednoduché. Znakem bohatství bylo lůžko, které se těšilo velké vážnosti a stavělo se, zvláště široké manželské lůžko, na čestné místo v obytné místnosti. Bylo konstruováno pomocí čtyř základních rohových sloupků, skoro vždy soustruhovaných. V postelích měli i urození lidé slaměnou podložku. Lehací nábytek se v té době během dne již tak neuplatňoval jako ve starověku. Nejvíce se používaly jednoduché lavice, vlastně jen prkno na čtyřech nohách, jaké se dnes najdou na venkově. Sloužily často nejen k sezení, ale i ke spaní. V bohatších domácnostech byly i lavice s opěradlem a područkami. Lavice také bývala v okenních i jiných výklencích, jako čalounění sloužily volné polštáře. Objevují se i stoličky a nízké podnožky. Židle, zvláště křesla, byly určeny pro vznešené osoby, jako byl kníže či biskup. V obyčejných domácnostech nebyly obvyklé. Stoly byly zpravidla improvizované, jídelní deska z fošen byla položena na kozovitých podstavcích. Stavěly se jen ke stolování a po použití se odkládaly. Běžné věci se odkládaly většinou na police na stěnách a na trámy, popř. na háky, na něž se rozvěšovaly i zbraně jako ozdoba místnosti. Šaty a tkaniny se ukládaly i do truhlových lavic, které se zpočátku vydlabávaly z kmene stromu a zpevňovaly pásy železa, později měly hrubou konstrukci z prken nebo fošen, vyztuženou železným podbíjením. Víko bývalo rovné nebo sedlové jako ve starověku. Nábytek měl převážně konstrukci tesařskou. Oblíbenou ozdobou bylo malování a řidčeji i ploché řezby. Pokud se vůbec vyskytoval nábytek skříňového typu, býval spojen se stěnou a uchovávaly se v něm malé zásoby potravin. Dochovaly se i skřínky s dveřními křídly. Vcelku je však třeba říci, že v raném středověku bývalo vybavení nábytkem velice sporé a místnosti i v bohatých domech byly takřka prázdné. Zvláštní úlohu mívala truhla, do níž se ukládal snad všechen nejcennější majetek. Byla řešena tak, aby se mohla kdykoliv naložit na vůz a odvézt do bezpečí. Bylo to tedy nejdůležitější zařízení. Nejjednodušší truhly byly z prken pobitých železnými pásy, mnohdy bohatě rozvětvenými v ozdobné kování, jehož hřeby doplňovaly dekor. Kování také pokrývalo většinu povrchu truhly nebo skříně. Později se konstrukce truhly zdokonalila a na jejím povrchu se uplatnila plošně vyřezávaná arkáda. Skříně byly konstruované jako truhly. Byly spjaté také železným dekorativním kováním a hrubé rohové dílce přecházely do štítu zdobeného řezbou a někdy opatřeného malými dvířky. I na skříních se uplatňoval arkádový motiv. Arkády mohly být buď řezané nebo tzv. slepé, řezbou pouze naznačené. Pokud nebyly pobíjeny železným kováním, byly zdobeny figurální malbou. (Otakar I.) I když na přelomu 12. a 13. století dochází ke změně slohu, což souvisí i s proměnou společenskou, nezasahují hned tyto nové tendence umělecká řemesla. Proto ani raně gotické období nepřináší ve vývoji bytového interiéru významné změny. Při výrobě truhel a skříní se pokračovalo v pojetí předchozího románského období a zhotovovaly se z masivních fošen. Truhly i štítové skříně přejaté z předchozího období byly zdobeny řezaným dekorem. K nejoblíbenějším motivům patřily lomené oblouky, jindy řezba vytvářela kruhová pole, v nichž se uplatňovaly i motivy zvířat. K výzdobě nábytku tohoto období patřilo již také malování a zlacení. Veškerou řemeslnou výrobu ovlivnily po dost dlouhou dobu počátky zakládání měst. Především proto, že města osvobodila řemeslníka z nevolnické závislosti na feudálním pánovi. Za hradbami měst mohly vznikat dílny, v nichž pracovala s mistrem i celá řada tovaryšů, a tak se mohla postupně zdokonalovat i jednotlivá řemesla. S rozvojem městských řemesel dochází i k rozvoji organizace práce a začínají se formovat řemeslnické spolky, tzv. cechy. Řemesla se s rozvíjející cechovní organizací více diferencovala a specializovala. Tento proces byl zhruba ukončen v průběhu 13. století, takže již ve 14. století byla řemeslná výroba na našem území i v celé střední a západní Evropě na poměrně vysokém stupni. (Dante, Marco Polo, Karel IV., bitva u Kresčaku 1346) Nová technická zlepšení se již projevila na gotickém nábytku. Vodní pila vynalezená v roce 1322 ve Wurzburgu pomohla v pozdní gotice obnovit rámovou konstrukci a dekorativní vylehčující výplně pro truhlové lavice, křesla, zásuvkové stoly, zčásti i pro postele a táflování stěn. Nábytek byl lehčí, zvýšila se i jeho trvanlivost, povrch byl oživen střídáním světla a stínu. Na snížených, do rámu zafalcovaných výplních se uplatňovaly jemné, ploché, hluboké a prolamované figurální a ornamentální řezby, vyznačující se nejen rozmanitostí ornamentů, ale i způsobem provedení. Objevuje se i další truhlářské nářadí: hoblík přizpůsobený ke zhotovení říms, škrabka, širočina. Mnoho dalších nástrojů vzniká v údobí pozdní gotiky při přechodu k renesanci. Jak vypadal tehdejší interiér? V místnostech s dlaždicovou podlahou, vybílenými nebo dřevem obloženými stěnami a stropem, s okny zasklenými korunovými nebo routovými skly, zasazenými v olověné kostře, s krby, s otevřeným ohništěm nebo kachlovými kamny byl rozmístěn nábytek, jehož nebylo mnoho. Okolo zdí stávaly lavice, někdy truhly, byly tu třínohé židle, křesla s opěradly, stůl. Do výklenku se ukládala mosazná nádoba na vodu a umývadlo. Velké truhly a skříně se umísťovaly hlavně v předsíních a na chodbách. Široké postele se zakrývaly pestrými závěsy, upevněnými pod stropem na dřevěném rámu:, závěsy se přes den rozhrnovaly a na noc zatahovaly. Po stranách postelí stály truhly, do nichž se ukládalo prádlo a pokrývky. Vedle hlav postele stávalo křeslo s vysokým opěradlem. Kromě tohoto zařízení obohatila gotika základní nábytek o psací či čtecí pult s vysouvací deskou.

Novověk

Obrazek
Rozvoj obchodu a především velké zámořské objevy přinesly do evropských hospodářských proměn první náznaky akumulace kapitálu. Obchodem se zabývali především městští patriciové, kteří projevovali vzrůstající touhu po reprezentaci, a tím i zvýšenou potřebu uměleckých děl a uměleckého řemesla. Nejsilněji se tyto tendence uplatňovaly v bohatých městských republikách v severní části Apeninského poloostrova a na severu v rostoucích obchodních městech kolem Baltického a Severního moře. Zemí, v níž vznikl nový sloh této epochy – renesance, byla Itálie. S hospodářským rozvojem vzrůstají v italských městech i nároky obyvatel na osobní pohodlí a přepych, což pochopitelně ovlivňuje úroveň bydlení. Rozvíjející se archeologie objevila bohatost forem klasické kultury, v níž renesanční člověk nalezl vzor, poučení a četnou inspiraci pro svůj životní styl. Z domu se stal svět sám pro sebe, záměrně komponovaný pro potřeby obyvatel. Potřeba reprezentace si vyžadovala další rozlišení obytných místností. K obřadnímu sálu, jídelně, ložnicím a světnici žen gotické doby přibyly v renesanci oddělené pokoje pro pána, paní, děti a osobní služebnictvo, nádherně upravené sály, knihovna a stříbrnice. Místnosti čtvercového nebo obdélníkového půdorysu jsou však ještě řazeny prostě za sebou, bez prostorové gradace. Její nedostatek nahrazuje bohatá plastická a barevná vnitřní dekorace. Podlahy renesančních místností jsou vykládány mozaikou z různých materiálů, ze dřeva, cihel, barevných dlaždic nebo mramoru. Stěny jsou buď malované nebo štukované, jindy vyložené dřevěným deštěním, koženými tapetami nebo pestrými tkaninami. Stropy jsou dřevěné, různě konstruované, s povaly, záklopy nebo tabulovými či kazetovými výplněmi. Nezbytnou součástí italského renesančního sálu je monumentální, bohatě zdobený krb. Také rozestavění nábytku je v renesanci vázáno architektonickým řešením prostoru a interiér je koncipován zásadně jako celek. Nábytek tohoto údobí vykazuje vysokou řemeslnou úroveň. Vyvíjejí se nejrůznější ozdobné techniky, neobyčejně se zdokonaluje řezbářství a soustružnictví. Důležitá je již tehdejší – dalo by se říci specializace. Při zhotovování odpočinkového nábytku, jehož druhy se podstatně rozšiřují, si truhlář musí vybírat další spolupracovníky. K čalounění křesel a židlí potřebuje sedláře, který zhotovuje kožené potahy, či tkalce, kteří dodávají samety, brokáty, popř. vzácné orientální látky. Neméně důležitým spolupracovníkem je cizelér, zhotovující zlacená a stříbrná kování. Cizelérské umění dosahuje v této době vrcholu. Renesanční nábytek se stává uměleckým výtvorem, odpovídajícím pojetí renesanční architektury. Podnože a římsy renesančních truhel a skříní jsou výrazně profilované, plochy dělené pilastry, pravoúhlými výplněmi a pásy. Stolní desky jsou na sloupcích s balustrovými podpěrami. Nejpoužívanějším materiálem v italské renesanci bylo především ořechové dřevo, upravené fermeží a mořením do tmavohnědého tónu, ostatní vzácná dřeva byla materiálem doplňkovým. Honosnější nábytek byl zdoben malbou, zlaceným štukem, později plastickou řezbou nebo intarzií (barevným dřevem, kostí, kameny, zlacenou kůží). Vzniká také mnoho nových druhů nábytku – především psací stůl, sekretář a knihovna. Používá se dýhování, sesazují se menší dílce vzácných dřev, uplatňuje se intarzie a inkrustace. Vrcholná renesance se projevuje v tvorbě nábytku i z hlediska jeho konstrukce, nejen ve výrazu zdobných prvků. Všechny znaky vedou k vyjádření plastického projevu. Zařízení italského renesančního domu bylo pozoruhodné jak celkovou koncepcí, tak výtvarným pojetím jednotlivých detailů, vytvářejících bohatě členěný interiér. Při stěnách stály lavice, které byly čestným místem při stolování. Méně čestná místa byla na malém sedacím pohyblivém nábytku, na stoličkách s volným polštářem nebo na židlích. Při sklízení se stolu bylo nutné z těchto sedadel povstat a udělat místo obsluze. Stůl míval v italské rané renesanci ještě provizorní provedení – deska byla volně položená na kozy nebo na podstavce. Stabilní stůl se nelišil konstrukcí od stolu gotického, ale častěji se vyskytovaly stoly s čely spojenými příčným dřevem. Desku měly tlustší, profilovanou, zdobenou zubořezem nebo širokým dekorovaným okrajem. V pozdní renesanci se začaly používat rozmanité materiály, a tak se zhotovovaly stoly opukové, mramorové, ebenové, vykládané kostí, perletí nebo stříbrem. Renesanční postel se závěsnými nebesy či pevně spojená s baldachýnem byla důležitým kusem nábytku. Ve vrcholné renesanci je baldachýn, který původně sloužil jako ochrana, již zahrnut do architektury místnosti. Postele byly stavěny na vysokou podložku, dokonce tak vysokou, že se do nich vstupovalo po stupních. Prostá forma truhly, daná dříve praktickým účelem, se velmi změnila. I tento základní typ úložného nábytku se stává uměleckým dílem. Truhlice je zdobena řezbou, pozlacená, anebo je na její přední straně vsazena malba. Zvláště krásně byly zdobeny svatební truhly, v nichž mladá žena přivážela manželovi svou výbavu. V pozdní renesanci dostávají truhly tvar antického sarkofágu, jsou plasticky zdobeny figurálními motivy nebo kartušemi a stojí na lvích nohách. Truhly sloužily dlouho pro ukládání všeho cenného nářadí: postupně se však do nich přestalo ukládat nádobí, po něm šaty, knihy a zůstaly určeny jen pro prádlo. Skříň – almara – vznikla zdvojením či postavením dvou truhel na sebe. Zprvu se na ni opakuje motiv arkád, běžný u truhel, později zcela přejímá architektonickou výstavbu domovního průčelí. V Itálii nejsou však velké skříně tak běžné jako v zemích severně od Alp. Typickou specializovanou renesanční skříní je kabinet – skříň na psaní. Byla to původně schránka s malými přihrádkami k uschování psacích potřeb a cenných předmětů, která se stavěla na stůl nebo na jiný nábytek. Později splynula se spodní částí a přešla do pozdějších období jako sekretář. Postavením truhly na vysoký podstavec vznikla kredenc, dvoudveřová skříň, pod níž býval umístěn chladič na víno nebo na velké měděné nádoby. Z nápadu vystavovat umělecké nádoby nebo majolikové talíře či zlatnické práce vzniká dvouposchoďová otevřená skříň. Výrobou krásného a vzácného italského renesančního nábytku prosluly především dílny ve Florencii a Benátkách, později i v Římě.(1475-1564 Michelangelo Buonarroti) V ostatních evropských zemích se vyvíjejí některé typické formy renesančního nábytku na základě starších místních tradic. Ve Španělsku jsou to bohatě zdobené kabinety na psaní s vyklápěcí deskou, v jejichž dekoru se mísí renesanční ornamentika s abstraktními maurskými prvky. Ostatní nábytek je ovlivněn italským vývojem a příliš se od něho neliší. Ve Francii se renesanční nábytek vyznačuje bohatým řezaným dekorem a intarziemi. Typické jsou kabinety na úschovu cenností se sloupky nebo karyatidami ve spodní části. Pozdní francouzská renesance přejímá typ přepychové postele, pevně spojené s baldachýnem, spočívajícím na sloupech nebo karyatidách. Také desky stolu jsou často neseny točenými sloupky. Typickou francouzskou lehkostí a elegancí se vyznačuje zvláště sedací nábytek. (1429 Johanka z Arcu) Zařízení interiéru v zemích, kde je podnebí drsnější než ve slunné Itálii, ve Španělsku nebo i Francii, se utváří poněkud odlišně. Krb, který měl velkou spotřebu a malou výhřevnost, nahradila postupně velká kamna, vystavěná z řezaných nebo malovaných a polévaných reliéfních kachlů. Kamna byla na severu středem obytného prostoru a dodávala mu útulnost a intimitu. Stěny místnosti bývaly pravidelně pokryty dřevěným deštěním a také stropy byly dřevěné. Nábytek je z různého materiálu, podle místních tradic a dostupného dřeva. Porýnský renesanční nábytek je z tvrdého dubového dřeva, řezaného do vysokého reliéfu. Dubu se používá tradičně též ve Flámsku. Ve střední Evropě je obvyklé měkké dřevo, zdobené barevnou intarzií nebo malbou.(1486 objevena Amerika) Bydlení spíše severského ladění se nejpřesvědčivěji kultivuje v Anglii, kde se daří spojit reprezentaci a útulnost, což je v dějinách bydlení velice řídký jev. Bydlení se soustřeďuje kolem velké haly, která je srdcem domu i místem slavností. Rodí se „pantry“, komora na potraviny, nádobí a přípravu jídla, která od té doby v anglických venkovských domech dostala stálé, pevné místo. V patře leží velká obytná místnost a řada ložnic. Nezbytnou součástí zařízení anglického sídla byly pohodlné ušáky, rozestavěné před krbem. Přívětivé sedací skupiny se zřizovaly i jinde v domě. Objevuje se opravdový dobrý čalouněný sedací nábytek:, spojení bytového komfortu a účelnosti dosáhlo vynikající úrovně. Ve střední Evropě se vyrábějí bohatě dekorované velké skříně, zvláště typické jsou skříně jihoněmecké, augšpurské a norimberské, zde se objevila také první skříň – knihovna, jejíž vrchní část mívá formu regálů:, její vznik souvisí s vynálezem knihtisku v roce 1450. V jižním Německu a Švýcarsku patří k zařízení velké reprezentační kredence. (Rudolf II, Jiřík z Poděbrad, v Anglii Alžběta I. Dcera Anny Bolenyové, W. Shakespeare, 1564 Galileo Galilei) S nástupem Habsburků přichází do Prahy stále více cizích umělců i řemeslníků, kteří se stali průkopníky nových uměleckých myšlenek. Bylo mezi nimi i mnoho italských a německých truhlářů. V letech 1526 až 1620 bylo v Praze kromě 34 českých truhlářů 85 truhlářů německých aj., a to kromě řemeslníků dvorních, chráněných císařskou výsadou. Za Rudolfa II. se Praha stává, i když přechodně, střediskem vynikající kultury a umění jako snad žádné jiné evropské město v té době. Toto jedinečné období trvalo však bohužel velmi krátce. Bouřlivé roky pobělohorské doby, válečná tažení a plenění zámků podobně jako likvidace majetku české šlechty, to vše mělo za následek, že zachovaného renesančního nábytku u nás není mnoho:, rozhodně nesouhlasí co do počtu s archivními zprávami.

Začátek a konec šlechtických salónů


Na počátku 17. století bylo v Evropě málo oblastí, kde mohly klidně působit tvůrčí síly při formování dalšího kulturního vývoje. V Římě se centralizovala moc katolické Evropy v rukou papeže, ve Francii poměrně nerušeně probíhal proces upevňování absolutní moci panovníka. Odtud také pronikal do celé Evropy nový umělecký sloh, který se různě vzájemně prolínal a byl silnou ideologickou podporou nových společenských vztahů. Označujeme jej jako baroko, i když slohový projev v této době – na rozdíl od předchozích epoch – nebyl již naprosto jednotný.(Ludvík XIV., ve Skotsku Stewartovci, 1606 Holanďané objevili Austrálii, 1666 Isac Newton zákon gravitace, 1650 Rembrandt, postaven Tádž Mahal) V souvislosti s hospodářskými , politickými a náboženskými podmínkami jednotlivých zemí se odlišoval spolu s jejich historickým vývojem i jejich umělecký projev. Tak mělo baroko jiné rysy v Itálii, ve Španělsku a v katolických zemích střední Evropy, a jiné zase v Anglii, Francii, Holandsku či Skandinávii. Ostré rozpory ve společenské struktuře této doby se zrcadlily v ostrých kontrastech barokního umění: důsledný realismus vedle idealizující abstrakce, světlo, jas a barva vedle nejhlubšího šerosvitu. Mocné státní celky a znovu posílená katolická církev byly hlavními spotřebiteli umění. Budování kostelů a velkých klášterních celků i monumentálních panských sídel přineslo mnoho nového také do oblasti nábytkové tvorby. Výroba nábytku byla svěřována nejpovolanějším umělcům a oceňována právě tak jako malba a plastika. Na počátku 17. století zůstala stavba a výzdoba nábytku ještě zcela pod vlivem pozdní renesance. Po celé Evropě se napodobovaly typy převzaté z Itálie a Nizozemí: truhla, příborník, stůl, lavice, křeslo a stolička. Dalším vývojem nabývala stále větší důležitosti postel, bohatě architektonicky členěná, na balustrových podpěrách, s trámovým baldachýnem a nákladnými textilními závěsy. Přísná vázanost prostoru s nábytkem byla jednou z hlavních zásad barokního interiéru. Nábytek byl v dokonalém souladu s rytmem architektury. Italský a španělský nábytek raného baroka, se vzácnými dřevy a vykládáním mramorem, polodrahokamy a slonovinou, se podobal téměř vzácným klenotům, naopak holandský, anglický a severoněmecký nábytek byl charakterizován spíše solidností a účelností. Vkus měšťanstva se stal směrodatným ukazatelem pro tehdejší sloh a tato tendence se projevovala již ve výběru materiálu: raně barokní nábytek se v těchto zemích zhotovoval především z dubu, později obkládaného ořechem. Důmyslnější dýhování se zde objevilo až na konci 17. století. V hansovních městech v Holandsku a severním Německu určovaly obraz celého interiéru svou monumentální podobou zejména skříně. Byly zpravidla z ušlechtilého dřeva, s bohatě architektonicky členěnými řezanými výplněmi, těžkými profilovanými římsami a kulovitými nohami. Také sedací nábytek se přes určitou těžkopádnost vyznačoval solidností a účelností. Ve Francii nastalo počátkem vlády „krále slunce“, Ludvíka XIV., v polovině 17. století slavné období dvorského nábytku, který byl napodobován ostatní Evropou po celých sto let. Roku 1667 zřídil ministr Colbert Královskou manufakturu dvorního nábytku, kde se soustředili umělci a umělečtí řemeslníci všech oborů. Nábytek byl určen především panovníkovi a jeho dvořanům, a tak bylo jeho základním posláním dokonale reprezentovat královský dvůr. Tomuto účelu byla proto podřízena i funkce nábytku. Skříně dostaly nadlidská měřítka, židle, v souladu s etiketou, měly převýšená opěradla, příborníky a hodiny na podstavcích se monumentalizovaly, aby zůstaly s okolím v rovnováze. Prvním kusem nábytku, který byl trvale umístěn do prostoru, byla postel. Král přijímal dvůr v posteli, odtud vynášel rozsudky, zde se odbývaly denně stejné obřady vstávání a ukládání. Ložnici bylo již odebráno všechno intimní a soukromé. Stalo se zvykem uchovávat v ložnici malé zásoby jídla, k čemuž sloužily malé pohyblivé bufety, „buffets de lit“. K základním typům nábytku přibyly nejrůznější doplňky, např. toaletní a konzolové stolky, skříňové hodiny a mnoho pozoruhodného sedacího čalouněného nábytku. Podobně jako postel, proměnil se i sedací nábytek, stal se především prostředkem reprezentace. Čím bylo opěradlo vyšší, tím se pokládala židle za vznešenější. Ve druhé polovině 17. století navrhovali ve Francii nábytek největší umělci. Velkou osobností v tomto oboru byl André Charles Boulle, který byl roku 1672 jmenován Colbertem dvorním dodavatelem. Pomáhalo mu 26 odborníků – specialistů. Kromě francouzského dvora u něho objednávali téměř všichni evropští monarchové, a proto nalezneme Boulleův nábytek v mnoha světových sbírkách a sběratelsky patří k nejvíce hodnocenému zboží. Po otcově smrti převzali dílnu synové a po Boulleově způsobu se pracovalo s nábytkem až do poloviny 18. století. Není bez zajímavosti, že k štábu dvorních umělců versailleského dvora patřil i otec slavného dramatika Moliéra. Honosil se hrdým titulem královského čalouníka, který po něm spolu s rentou zdědil i jeho syn. (J.S.Bach 1685-1750, George Washington, W.A.Mozart) Zcela jiný svět vytvářelo měšťanské bydlení, které se ve svých nejlepších podobách projevuje v této době v Holandsku. Prostá přirozenost, nevyumělkovanost života a rodinná atmosféra, praktičnost spojená s nenásilnou, důstojnou reprezentací, to jsou snad hlavní znaky tak útulně působících, čistých a příjemných holandských interiérů, dokonale zachycených malíři své doby. Městský dům je poměrně úzký, vícepatrový a řazení místností je logicky spjato se životním stylem. Vnitřní zařízení je přiměřené, bez okázalé nádhery, ale v uspořádání se smyslem pro pohodlí a úspornost. Velký krb s mohutnou stolní deskou, často přetaženou těžkou pokrývkou tvoří střed obytné místnosti. U stěn pod oknem stojí zpravidla další stolky k různým účelům. Malé stolky slouží při jídle jako odkládací. Židle se po jídle odsouvají a řadí se podle stěn. Hlavním úložným nábytkem v obytných místnostech jsou stále truhly, velké skříně se na obrazech z této doby objevují zřídka, stávaly spíše na chodbách a v komorách. V obytném pokoji bývá mohutné manželské lůžko se stanovou střechou a závěsy kolem dokola. Vedle lůžka visí obvykle velká kruhová ohřívací láhev do postele. Na obrazech z té doby lze vidět spinet, tři až čtyři osoby hrající na různé nástroje nebo v družné zábavě. V místnosti stojí koše s domácí prací či prádlem, visí tu klec s ptákem, na stěnách jsou rozvěšeny tabulové olejové malby nebo alespoň rytiny. Záclony a závěsy se uplatňují na oknech členěných příčlemi a tlumeným světlem dotvářejí celkovou atmosféru. Všimneme-li si občanského bytu v obecné poloze, je patrné, že byl značně ovlivněn především prostorovým komfortem zámků. V bohatších měšťanských domech se od konce 17. století zvětšuje počet obytných místností. Z dříve univerzálního obytného prostoru se vyčleňuje salón a jídelna, mluví se o ozdobné komoře, což byl dámský kabinet, začíná se rozlišovat dětská světnice, ložnice a hostinské pokoje, kromě kuchyně a koupelny se objevuje i komora na pudr, v níž se pudrovaly paruky. O členění i zařízení měšťanského bytu 17. století zajímavě vypovídají účelové dětské hračky, které měly vést k chápání domácího života a k dobrému hospodaření – domy pro panenky. Jsou miniaturní napodobeninou domu se vším vybavením, z něhož je odstraněna průčelní stěna, aby bylo vidět dovnitř a aby si děti mohly se zařízením hrát. Byla to výborná výchovná pomůcka a pro nás zajímavý dokument o měšťanském bydlení. Barokní nábytek kromě reprezentace umožnil i větší variabilitu a pohodlí. Místo starších vyplétaných sedadel se u francouzského nábytku začíná uplatňovat pevné čalounění. Dvorské křeslo přejímá ochotně i měšťanstvo. Židle se stávají běžným zařízením a začínají se sestavovat několikadílné nábytkové skupiny, předchůdci pozdějších „kompletů“ z 19. století. Ze sedacího nábytku vyniká kromě francouzského také anglická židle tzv. Queen Anne. Oblíbeny byly i pletené vanovité koše, stavěné na podlahu k ohništi, používané především nemocnými lidmi a šestinedělkami. Také v konstrukci stolů se začínají objevovat nové prvky, např. kruhové stoly se sklopnými deskami. Používalo se mnoho odstavných stolků, jako psací stůl sloužil tzv. bureau. Koncem 17. století ovlivnil vývoj odívání i řešení úložných prostorů. Bylo třeba ukládat šatstvo jinak než doposud – stále se ještě ve skříních pokládalo na police. Šaty se začaly věšet, a proto se místo čtyřdveřových skříní začaly zhotovovat jen skříně dvoudveřové, s volným vnitřním prostorem.(Jan Josef hrabě Valdštejn-Litvínov, manufaktura) V Čechách vzniká barokní nábytek zdobený ornamentální i figurální řezbou. Krajovou zvláštností je vykládání skříní dvojím barevným dřevem – tzv. chebská technika, kterou uplatňovali především, jak je již patrné z názvu, mistři truhláři v Chebu a také v Praze. Po smrti Ludvíka XIV. roku 1715 jakoby se změnil celý styl života a umění ve Francii. Velký monumentální barokní sloh se zbavuje své pompéznosti:, zařízení interiéru se přibližuje měřítku i potřebám člověka, vyvíjí se zjemnělý a půvabný styl rokoka. Ceremoniál francouzského dvora sice nepozbyl své vážnosti a důstojnosti, avšak celkový způsob života se změnil. Od okázalých reprezentačních příležitostí se vybraná rokoková společnost uchyluje k intimitě budoárů a salónů, kde holduje svým hrám a intelektuálním zálibám. Tyto pokoje musely vypadat samozřejmě jinak než rozlehlé honosné barokní sály, proto se také musely jinak zařídit. Nábytek přestal mít své stálé místo v prostoru, zařízení tvořily lehčí a menší přenosné kusy. Význační francouzští architekti jako byl J.F.Blondel nebo A.C.Daviler, hledali ideální podobu bytu pro bohaté vrstvy. Jejich myšlenky se rozšířily po celé Evropě, zájem o bydlení se ve vyšších kruzích velmi oživil a přispěl k tomu, že se Francie stala střediskem kultury bydlení. Od bytu se požadovalo, aby byl především pohodlný, obytný, útulný a jednoduchý, ale také elegantní a intimní. Vysoce se oceňovalo denní světlo a slunce, a proto se místnosti prosvětlovaly širokými a vysokými okny, často i bez záclon. Oblibu získala bílá barva a pro zvýšení nádhery a lesku se bohatě kombinovala se zlatou. Jednotlivé místnosti byly zpřístupněny přímo z chodby, která se tak stala součástí bytu. Místnosti byly pojmenovány podle funkce – k ostatním bytovým prostorům přibyla především knihovna, která patřila k dobrému tónu. Kromě dobrého denního osvětlení obytných místností doporučuje se přímé osvětlení i pro kuchyně, schodiště a hospodářské místnosti a celkově se vysoce cení klid a intimita. Již při projektování se dbá na to, aby obyvatelé nebyli obtěžováni ani hlukem z ulice, ani cizími lidmi, ani služebnictvem.(Marie Terezie, Montgolfier-1.let balonem) Snaha po co největším pohodlí ovlivnila linii i typ nábytku 18. století. Kromě postele vznikla denní lehátka a odpočívadla i kanapíčka pro rozhovory ve dvou. Židle mají opět kratší opěradla a jsou uzpůsobené k tomu, aby nepomačkaly krinolínu. Kromě psacího stolu, který ztratil svou přísnost, se vyvinul typ sekretáře se sklápěcí deskou a mnoha tajnými zásuvkami. Noční stolky, stolky toaletní, šicí a všechny druhy hracích přenosných stolků byly důmyslně skládané na štíhlých „laních“ nožkách. Komoda se zvlnila a odlehčila vyššími nohami. Také barva nábytku se stala živější. Objevují se nová vzácná dřeva: palisandr, růžové dřevo a další, používaná k intarzii. Ve výzdobě se již od počátku století vedle svázaných kytic uplatňovaly motivy ryze geometrické. Velké oblibě se od počátku století těšil také nábytek lakovaný po orientálním způsobu, jehož barevnost byla ještě nápadnější. Měšťanský dům v 18. století nevykazoval tak pronikavé zlepšení kultury bydlení ani jednotnost forem, v tomto směru záleželo na sociálním postavení měšťana. V některých oblastech se soustřeďoval pobyt rodiny v kuchyni, do níž se vodívali i hosté. Tato místnost byla bohatě vybavena náčiním a nádobím, rozvěšeným po stěnách jako dříve, často se tu i jedlo. Nábytek se nijak nelišil od ostatního nábytku v jiných místnostech a byl stejně kvalitní. V podstatě však v této době přetrvávají v měšťanské domácnosti ještě značně ustrnulé tradice bez zjemnělého půvabu, který je patrný u nejvyšší třídy. Velká cena se přikládá jisté důstojnosti vybavení parádního pokoje, který je pýchou hospodyně, kde se ve stříbrníku vystavuje porcelán a stříbrné náčiní. Ve šlechtických domech odpovídá měšťanské parádní světnici salón, jídla se podávají v jídelně. Kultura stolování se zvýšila především jednotně tvarovanými příbory (v dřívějších stoletích hosté většinou nosili s sebou vlastní nůž, vidličky nebyly). Ložnice se ve vyšších vrstvách stává intimním odděleným prostorem, ale neztrácí ani svou společenskou důležitost. Paní tu přijímá důvěrné přátele, často se v ložnici snídá a na krbu se připravují i drobná jídla. Lůžka se někdy zabudovávají do výklenku a nebesa se připevňují na stěnu, jindy se lehací nábytek blíží pohovkám s vysokými opěradly. V sedacím nábytku se objevuje řada promyšlených typů, jak to odpovídá zdůrazněným potřebám komfortu. Francie a Anglie v tomto směru udávají tón. Anglická jména Chippendale, Sheraton a Hepplewhite jsou dodnes značkou jakosti nábytku z 18. století. Jsou významná i proto, že poprvé jde o manufaktury, rozesílající zákazníkům katalogy a vyřizující i zakázky pro export. Nepracují již tedy pro jednotlivé zákazníky, ale poprvé se ve větší míře uplatňuje princip výběru, který je tak charakteristický pro dnešek. Tyto londýnské manufaktury se staly základnou nábytkářského průmyslu příštího století. Avšak nevyvíjí se jen lehací a sedací nábytek. Mění se i typy stolů, nejoblíbenější jsou docela malé kruhové nebo čtyřhranné stolečky, oblíbené jsou i různé sklápěcí, přístavné a odkládací stolky apod. Jídelní stůl mívá často kruhovou stolní desku. Velké skříně se umísťují do chodeb a pomocných prostor, malé skřínky na stříbro, jemné komody a cenné skřínky na psací potřeby se stávají ozdobou obytné místnosti. V rokokovém bytě, v atmosféře přející novotám a módním změnám, se podařilo vytvořit dokonalý nábytek, vyhovující vysokým nárokům na účelnost a krásu. Vznikaly podivuhodné jednotné celky s nesčíslným množstvím jemných, živých variant, prostor byl současně dotvářen i kultivovaným dekorativním pojednáním stěn, opakující se zlatou a bílou barvou, nástěnnými malbami a mědirytinami. Začal pronikat i silný vliv asijských kultur, oblíbené byly čínské papírové tapety i celé čínské „pokoje“. (Ludvík XV.) Nejvýrazněji se rokokový styl projevil nepochybně ve Francii, kde např. nejznámější tvůrci nábytku 18. století signovali své práce jako malíři. V ostatních evropských zemích nebylo nábytkové zařízení zdaleka tak okázalé, neboť bylo určeno širší společenské potřebě. V Itálii zakotvilo francouzské rokoko pouze v Benátkách a Piemontu, ostatní území se sice přizpůsobila novému slohu, ale jejich tehdejší nábytek připomíná tradiční barokní nábytek italský, s bohatým zlacením. Také v Německu, rozděleném do mnoha drobných knížectví, se vyvíjel nábytek nejednotně. S vývojem v našich zemích souvisel nejtěsněji nábytek jihoněmecký, zvolněných, avšak solidních linií, v jehož intarzované dekoraci se v první polovině 18. století uplatňuje především motiv pásky a pásového průpletu. Radost ze života a zjemnělá elegance prostupuje v tomto období všude tam, kde byl dostatek finančních prostředků, aby člověk mohl žít bezstarostně a volně. Ale přemíra formy – „ozdůbek, nadbytečných věcí, kudrlinek a mušlí“ – jak se o rokoku vyjadřoval Goethe, zanikla společně s celým tímto obdobím.

Měšťanská kultura 19. Století


Zatímco v celé Evropě pokračovala během druhé poloviny 18. Století umělecká tvorba po francouzském vzoru v rokokových formách, zvýšily se v kolébce tohoto slohu, samotné Francii, společenské rozpory tak, že v poslední čtvrtině století vyústily v mohutný revoluční výbuch. Spolu se starým společenským řádem byla smetena i základna zjemnělého a formálně vyumělkovaného slohu. Po krátkém období hledání byl nahrazen novou formou. Klasické prvky antických řádů, které byly posilující mízou ve všech epochách, přispěly i v této situaci. Forma nábytku se dostala opět do souvislosti s architekturou, tvary nábytku se zjednodušily, různě zprohýbané linie a plochy se narovnaly. Nejlépe si to ověříme u sedacího nábytku, jehož esovité nohy se změnily ve směrem dolů se zužující štíhlé nohy kruhového nebo čtvercového profilu. Komody a skříňový nábytek mají zásadně rovné plochy. Ornament se stal lineárnějším a dekor se velmi zjemnil, zásuvky lemuje řecký meandr, rohy se zdobí rozetami, kraje perlovcem, plochy vyplňují girlandy. I kování se přizpůsobilo střídmému klasicismu. Interiér působí lehkým a vzdušným dojmem. Jeho důležitým znakem je dokonalá symetrie, jež je stejně jako klidné, rovné linie nábytku inspirována znovu oživeným zájmem o antiku. Klasicismus byl slohem nové doby a nové společnosti a projevil se i v nábytkové tvorbě v posledních letech 18. století. Na počátku 19. století prošel novou vývojovou fází, tzv. empírem. Časově spadá tento styl do doby rozkvětu a pádu vlády francouzského císaře Napoleona I. V Evropě měla tehdy vedoucí úlohu Francie, nejen vzhledem k politickému postavení, ale i pro vynikající umělecké ztvárnění a vyjádření představ doby. Antické umění se stalo oficiálním vzorem pro veškerou výtvarnou činnost. (1800 Napoleon, 1810 Waterloo, 1875 Bell-telefon). Významným tvůrcem Napoleonova císařství byl Jacques Louis David. Byl vynikajícím malířem a přispěl k oslavě Napoleona rozměrnými plátny. David navrhl pro svůj ateliér nové zařízení, v němž dal právě tak jako ve svém malířském díle nepokrytě najevo svůj bezmezný obdiv k antice. Nový Davidův nábytek byl věrnou kopií římského a řeckého nábytku, zejména sedacího, a doplňoval jej čalouněním z červené látky a černými palmetami. Jeho ateliér byl obdivován, zařízení bylo napodobováno a množily se i nápady na využití jednotlivých antických typů nábytku v tehdejším interiéru:, kombinovaly se dokonce motivy starořímské, řecké i egyptské. Antice nepodlehly jen tvary nábytku, ale i malířská výzdoba vnitřních obytných i veřejných prostor. Byly napodobeny nástěnné malby nalezené v odkrytých domech v Pompejích, byly přizpůsobeny i hedvábné čalouny a papírové tapety. Proti předcházejícímu období je snad empír sušší či studenější a těžkopádnější. Ztrácí se v něm také aktivní bezprostřední zájem o byt a důvěrný vztah k věcem domácího prostředí. Začínají však již vycházet první časopisy, zabývající se zařízením bytu, které se spíše považuje za módní krátkodobou záležitost. Vliv módnosti v bydlení hodně sílí. Hodnotí se nové, úcta ke starým hodnotám (kromě antiky) mizí. Objevuje se ochota nechat si zařídit byt architektem takovým způsobem, jaký je právě módní. Formalistické utváření bytu sílí a zeslabuje se vyvážený smysl pro užitečnost a jednotnost celku. Přesto se objevuje i řada kladů. Bydlení se zjednodušilo i ve vyšších vrstvách, takže se měšťané mohou novému stylu přizpůsobit. Do popředí vystupuje jako životní požadavek humanita a důstojnost člověka, což se odráží i v bydlení. Z jednotlivých místností se změnilo především využívání ložnice, která se ve šlechtickém i měšťanském domě vyčleňuje ze společenských místností a přesouvá se do ryze soukromé sféry obydlí. V měšťanském domě se začalo bydlet ve všech místnostech – včetně parádní světnice. Zařízení měšťanských domů je vesměs úsporné a střízlivé, i když sílí sklon k přepychu. Nábytek je stále řemeslně výtečný. Přetrvávají typy běžné v předchozích obdobích, pouze se slohově proměňují. Sedací nábytek je stále pohodlný a účelný, ale méně měkkým čalouněním vyhovuje i důstojnějšímu sedění ve vzpřímenější poloze. Zvyšuje se také vliv anglických výrobců a více se prosazuje volné čalounění. Stoly si podržují lehkost a graciéznost, větší tabule se sestavují z menších stolků. Vzniká jednotná garnitura pohovky, několika křesel a stolku. Známé a ve své době velmi oblíbené jsou také malé stolky na trojnožce i malé přístavné a odkládací stolky. Zálibě v pokojových květinách vycházejí vstříc květinové stolky. Začíná se prosazovat typ psacího stolu se skřínkami po obou stranách. V zásadě působí empírový nábytek dojmem strohého, přísného zařízení. Typy vžité z předchozích dob byly dále zjednodušeny nejen z důvodů estetických, ale i pro zvýšení účelovosti. Výzdobou empírového nábytku jsou zpravidla jednotlivé dekorativní prvky antické architektury, sloupy, pilíře, římsy, podpěry i plošný ornamentální detail. Charakteristické je úzké rámové zlacení na černém nebo bílém nábytku (v tomto stylu zařídil architekt Percier a Fontaine komnaty Napoleona I.) Při výrobě nábytku se začíná uplatňovat přirozená barva dřeva:, je oblíben mahagon i různé světlé kořenice. Často se zařízení zhotovuje z prostého dřeva, nejčastěji smrkového, topolového, lipového, a povrch se upravuje dýhami z cennějších dřev (cedrového, mahagonového, třešňového, hruškového, apod.). Intarzie byla potlačena. Hladké dřevo bylo zdobeno reliéfními bronzovými zlacenými ozdobami, důsledně tvarovanými podle antických motivů, po vítězství Napoleonově v Egyptě i motivy egyptskými. Na čelech postelí, kabinetů a skříní nalezneme často alegorické postavy vítězství, múz, géniů se zbraněmi, motivy vavřínů, rohů hojnosti, pochodní atd. Nohy stolů, židlí a postelí zpravidla končily bronzovými lvími prackami. Pokud nebyl objednavatel dost zámožný, nahrazoval se bronz pozlaceným dřevem. Vždy se však dbalo na barevné odlišení zlatých ozdob od plochy dřeva. Linie nového nábytku byly přímé, jasné, hrany doplňovaly pilastry, které zdůrazňovaly stavbu nábytku. Zájem výrobců nábytku se soustředil na postel a psací stůl, jejichž tvary se změnily a jejichž uplatnění bylo zdůrazněno ve srovnání s ostatními typy bytového zařízení. Nejužívanější druh lůžka připomíná prohnutými postranicemi loďku:, k němu byl vždy vyráběn noční stolek v podobě hranolu, nejčastěji se sloupky. Na základním typu psacího stolu býval třídílný nástavec se zásuvkami a přihrádkami. Používal se ovšem i psací stůl se žaluziovým zavíráním, tak, jak byl vytvořen v předchozím století. Zevšeobecněla jednoduchá forma komody, zvlášť v měšťanské domácnosti, a svůj tvar podržela neobyčejně dlouho i po překonání empíru jako stylu. V druhém desetiletí 19. století doznívá silný vliv antiky, uplatňovaný ve vnější i vnitřní architektuře – končí empírový sloh. Odklon od strohé přísnosti antického vzoru k ideálu přirozeného člověka i volné přírody vedl k přeměnám životního stylu. Malířství se stalo nejprogresivnějším článkem uměleckého vývoje. Opírali se o něj další umělci, zejména pak umělečtí řemeslníci, kteří v něm nacházeli inspiraci nejen v námětech, ale i v barevnosti. Tato skutečnost ovlivnila i vnitřní zařízení. Jestliže se v období klasicismu a empíru částečně vyrovnávají protiklady mezi bydlením měšťanstva a šlechty, po zhroucení francouzského císařství roku 1815 přejímá měšťanstvo ochotně životní hodnoty předchozích etap, mění je podle své potřeby a vytváří specifický, osobitý způsob života, přiměřený jeho stavu. Jemu také organicky přizpůsobuje celé své domácí prostředí. Biedermeier, jak byl tento styl nazván po dvou oblíbených literárních figurkách vídeňských měšťanů, reprezentoval politicky i hospodářsky sílící buržoasii.(1814 –první parní lokomotiva). Nedochází tu k žádným převratným změnám ve srovnání s předchozím obdobím, ale právě tento dobový projev získává podivuhodnou jednotnost, sílu typického, napomáhá jistotě a výrazové jednotě. Měšťanský způsob života se v této době stává vzorem dokonce i pro šlechtu. Biedermeier svým klidem a uměřeností dovedl respektovat i hodnoty minulosti a dovedl nenásilně, organicky a snášenlivě naplnit např. staré středověké domy, aniž by docházelo k nežádoucím disonancím. Klidné intimitě života odpovídá i bytové zařízení, které netrpí nic neužitečného, žádnou pastvu pro oči, nic, co by mělo oslňovat. Středem domácího života je běžná světnice. U stěny bývá pohovka s mahagonovým leštěným stolkem. Rozmístění ostatního sedacího nábytku bývá určeno především zvyklostmi a zálibami rodiny. Oblíbený je ušák se stolkem na šití a ani v chudších bytech nechybí křeslo pro dědečka. Parádní světnice bývala zařízena podobně, jen s ještě větší péčí a zdobností. Jídelna měla vytahovací stůl, bufet a židle kolem stěn. Ložnice byla zcela intimní, tichá a klidná. Skříně bývaly vedle ložnice ve zvláštní místnosti. Obytné prostory se již nezařizovaly v přísné symetrii, ale dělily se již na jednotlivé části, vymezené zvláštním úkonům. Vznikl pohodlný sedací kout, pracovní kout paní domu se šicím stolkem, pracovní prostor s psacím stolem pro vyřizování osobní korespondence, oddělilo se místo pro stolování. Stěny zdobily parapety nebo patronová malba hustých vzorů a veselých barev. Proměna se samozřejmě dotkla rovněž nábytku. Dostává měkkou, plynulou, obrysovou linii, nápadnou zejména u pohovek, opěradel židlí i u skleníků a sekretářů. Nejtypičtějším projevem stylu let 1825 až 1835 byly tvary opěradel židlí, jejichž formy i výzdoba se neopakovala u více souprav. Opěradla byla zpravidla oble zatáčena, vyplňována plochými, nejrůzněji proplétanými listovými útvary. Zajímavým nábytkem této doby byly pohovky. Stůl byl nejčastěji kruhový, na jedné noze, dole rozšířený v trojúhelníkovou podstavu. Oblíbené byly i skleníky, nový druh nábytku, do nichž se ukládalo sklo, porcelán, různé drobné upomínky či dekorativní předměty. Začaly se také množit nástavce na psacích stolech, vznikaly volné etažéry, na něž se rozestavovaly drobnosti. Lidé měli živý a srdečný vztah k věcem, hlavně k maličkostem:, rádi je vystavovali ve vitrínách se zrcadly jako osobní připomínku a těšili se z jejich bezprostřední blízkosti (1825-první železnice otevřená v Anglii) Nábytek biedermeieru dosahoval často vynikající úrovně. V podstatě rozvíjel dále hodnoty dosažené v předchozím období. Čalouněný nábytek měl uměřené čalounění, také postele byly spíše tvrdší. Péra byla sice známa již od roku 1826, ale do lůžek se používala zřídka. Bohatší měšťané objednávali často u výrobce několik modelů židlí, které doma po nějakou dobu zkoušeli, a teprve potom si objednávali židle nejpohodlnější. To mělo za následek, že se sedací nábytek neustále zlepšoval a zdokonaloval z hlediska pohodlí. Na stěnu, hlavně nad pohovku, se zavěšovaly drobné upomínkové předměty a malé portréty v jednoduchých rámech, rytiny, litografie, siluety apod., které napomáhaly navodit soukromou a přirozenou atmosféru. Nejzajímavější oblastí biedermeieru je střední Evropa. Vedoucí úlohu v nábytkářství měli nepochybně výrobci vídeňští, čeští a němečtí. Pod vlivem revolučních idejí a dalšího průmyslového vývoje se postupně uvolnily i tradiční životní normy. Člověk touží po svobodě, kterou hodlá uplatňovat všude i ve svém bydlení. Ztráta tradičních hodnot má vliv i na uvolňování rodiny. Dřívější velký dům se začíná rozdělovat, služebnictvo, sousedé i staří rodiče zůstávají mimo vlastní rodinu, která se skládá pouze z rodičů a dětí. Ale i muž, žena, děti začínají více vyhledávat soukromí, stará samozřejmá rodinná pospolitost se pozvolna začíná porušovat. Jakmile se jedinec přestává cítit článkem v řetězu generací a odpoutává se od kulturního dědictví, ocitá se rychle v situaci, v níž se nedokáže dostatečně rychle orientovat. V kulturních hodnotách se projevuje ztráta slohové jistoty spojená s úpadkem kvality věcí, které vytvářejí lidské prostředí, což pozvolna vede k tomu, že alespoň zdání hodnot je pociťováno jako dobrodiní. Tomu napomáhá i rozmáhající se průmyslová výroba, která se povětšině snaží co nejlevněji vytvořit co nejokázalejší dojem. Tato povrchnost, divadelní efekty, zdání, snažící se oslepovat, ohromovat a upoutat pozornost, nemohla být samozřejmě v souladu se zdravými formami bydlení. Kolem roku 1840, kdy se biedermeier vyžil, hledal se jiný sloh, který by jej nahradil. Protože nebylo dost sil k vytvoření něčeho nového, projevil se návrat do nedaleké minulosti a hledala se spása v rokokovém tvarosloví.(1839 – první fotografie) Naštěstí řemeslná truhlářská tradice zůstala živá, a proto nábytek druhého rokoka vyniká řemeslnou kvalitou a v celku i pochopením historických forem, i když se již začínají zřetelně uvolňovat, ale ztrácí svou dřívější logiku a jemný půvab. Styl druhého rokoka naráz opanoval veškeré umělecké řemeslo a změnil i bytové zařízení. V průběhu třiceti let, po něž tento styl trval, lze sledovat jeho vývoj od prvního mechanického uplatňování rokokových ornamentálních prvků přes skutečný vrchol v polovině 19. století – až k jeho rozmělnění a úpadku. Napodobení rokokového nábytku vedlo k naprosté a radikální změně ve tvarech i čalounění dosavadních nábytkových typů. V třicátých letech se počala objevovat jako nový zdobný prvek řezba. Z počátku nesměle i neuměle, až za dalších třicet let zcela ovládla výzdobu nábytku. Barvy dřev potemněly, uplatnil se opět mahagon a eben. Tvary získaly měkkou obrysovou linku, křesla se rozložila doširoka, na šíři získaly psací stoly, etažéry. Jinak se typy nábytku ani jejich účel nezměnily. S novým nábytkem doznal změny i interiér, zaplnil se a zintimněl. Důležitým centrem místnosti se stal sedací kout, kde se scházela rodina i přátelé. Oblíbené byly měkké pohovky s přemírou čalounických dekorací, plyšová křesla, módní taburety, nadbytek zrcadel, záplava vyšívaných pokrývek, pozlacené sádry, sošky. Do nohou manželského lůžka se stavěla často pohovka k dennímu odpočívání. Z úložného nábytku patřil k účelným typům zařízení bufet v jídelně. Čalouněný nábytek se ve všední dny zpravidla pokrýval ochrannými potahy. Nejpříznivěji se sloh druhého rokoka projevil v maloměstském bytě, kde nebylo dost prostředků na nepřiměřenou okázalost. V polovině 19. století, kdy druhé rokoko dosáhlo svého vrcholu, začaly se objevovat i náznaky nového stylu, který v přísném opaku proti malebnému rokoku hlásal přísnost kompozice a zdůrazňoval stavbu hmoty nad lehkým modelováním povrchu. Na světové výstavě v Londýně 1851 nalezneme první ohlasy na renesanci a baroko, zejména v uměleckém řemesle. (A.Lincoln, Johan Gregor Mendel) Jestliže soudobá architektura, plastika i malířství v oficiální linii ustrnuly na akademickém způsobu tvorby, pak se umělecké řemeslo v tomto okamžiku pokusilo vnést nový myšlenkový i ideový proud do celkového výtvarného dění. Po několika desetiletích, kdy se začaly průmyslově vyrábět předměty, které do té doby byly výlučně prací řemeslníků, se ukázalo, že se obecně otupil smysl pro materiál a jeho ušlechtilé vlastnosti. Z plechu nebo papír-maše se zhotovovaly předměty, které byly dříve vyráběny z bronzu, dřeva či keramiky. Bylo tedy nutné pozvednout a podpořit cit pro ušlechtilou výrobu, a tak vzniklo nejprve v Anglii hnutí za obrodu uměleckého řemesla i výtvarné výroby všeho druhu. Na podporu činnosti a pro posílení a inspiraci uměleckých řemeslníků bylo založeno první uměleckoprůmyslové muzeum (Victoria and Albert Museum, Londýn) a první vzorové dílny. Historické tvarosloví, k němuž se sahalo, ať již to byla gotika či renesance, nemohlo bydlení organicky obrodit, neboť tyto slohy byly příliš vzdáleny současnému životu. I když se asi kolem roku 1870 postavila do služeb obnovy uměleckých forem i věda, studující staré umělecké práce s ornamentikou, zapomínalo se na to, že takto z vnějšku, pomocí cizích nahodilých výpůjček a pouze z libovůle nelze vytvořit přiměřené prostředí a životní styl. Situaci značně komplikovala i nová průmyslová výroba, která dosud neuměla najít své místo, ani svůj výraz. Novým průmyslovým výrobkům, které stále více ovládaly prostředí bytu, chyběla často vnitřní hodnota, předměty se pouze odívaly do líbivého roucha, hodnoty se předstíraly.(Edison, Einstein,Bell…) Průmyslová výroba nabízela levnými napodobeninami lákavou kulturu vyšších stavů, aniž ji mohla poskytnou doopravdy, což vedlo opět k méněcenné kvalitě, k levné okázalosti a k nevkusné karikatuře bohatého bytu. Obdiv k renesanci přinesl zásadní obrat v nazírání, tvary i výzdobu nábytku. Zmizelo leštěné dřevo mahagonu a bylo nahrazeno dřevem dubovým, temně mořeným, z něhož se vyráběl nábytek podle vzorů renesance italské. Výzdobou byla řezba. Nábytek po vzoru středoevropské renesance byl navíc zdoben intarzií. Ohlas francouzské renesance přinesl nábytek z černého, vysoce leštěného dřeva, vykládaný perletí. Nikde nechyběly soustruhované detaily. Vznikaly velké kredence, mohutné obdélné stoly s mnoha židlemi, jen ploše čalouněnými vyšívanými sametovými nebo koženými polštáři. Novorenesanční prvky přetrvávaly od sedmdesátých let až do konce 19. století a byly obměňovány spíše směrem k přesnému, až suchopárnému kopírování renesančních vzorů, než aby byly osobitě zpracovány podle vžité předlohy.(1869 – otevřen Suezský průplav) Koncem 19. století dospělo volné zacházení s uměleckým odkazem minulosti k naprosté svévoli. V nové krátké epizodě kolem roku 1880 se připomnělo rokoko, přežívala novorenesance, objevila se znovu gotika. Tentokrát se vzorem stala gotika 14. století a tvorbu zatížil puristický názor na čistotu rekonstruovaných idealizovaných tvarů. Všechny kdysi silné slohové projevy se staly nyní jen zásobnicí dekoratéra, který se snažil ovládnout celý prostor a vytvořit z něj jevištní dekoraci. Snažil se předepisovat všechno do nejmenších podrobností, aniž by ponechával jakoukoliv vůli samotnému životu.(1878-začalo být používáno el. osvětlení) V této době vznikají „komplety“ s předem stanoveným počtem kusů, které neberou ohled na daný bytový prostor či formu života. Do té doby existovaly pouze malé nábytkové skupinky hlavně čalouněného nábytku, např. pohovka s křesly, někdy i se stolem. Přesto v době, kdy zavládl slohový zmatek, měly komplety určitý význam, neboť zaručovaly alespoň jakousi jednotu zařízení. Vládla tu však značná schematičnost. Jednotlivým pokojům se předepisoval druh dřeva, např. salón se prováděl v černé jacarandě, jídelna v dubu, obytný pokoj v ořechu. Do pokojů se pokládaly tlusté rozměrné koberce, umístěné přesně ve středu místnosti. Z jednotlivých kusů nábytku byly nejnápadnější skříně, které zatlačovaly komody. Místo sekretáře se prosadil psací stůl i tam, kde se nepoužíval. Křesla byla dost pohodlná, pohovky trpěly přemírou nevkusných ozdob. Výborný však byl sedací nábytek z ohýbaného dřeva (Thonet), který se ale tehdy nezdál dost dobrý pro salón. K dobrým oblíbeným typům patřila houpací křesla a např. vysouvací jídelní stoly. Poslední desetiletí 19. století tedy nepřinesla ve vývoji bytového interiéru nic pozoruhodného. Označují se jako období stylového chaosu – objevuje se opět rokoko, přežívá novorenesance, vzniká pseudogotika… Inspirace všemi výraznými epochami minulosti byla – jak již bylo uvedeno – povrchní a spíše dekoratérská, nechápal se a nerespektoval se materiál ani účel, jemuž měly předměty sloužit. Jakýkoli další vývoj znemožnila přemíra dekorativismu, a tak bylo jen přirozené, že mladá umělecká generace na přelomu 19. a 20. století zásadně popírala dosavadní umělecké snažení a pokoušela se vytvořit vlastní umělecký názor, oproštěný od historizujících prvků. Nastal souboj starého s novým, který se projevoval v široké škále uměleckých projevů. V bytovém interiéru, a tedy i v dekoratérské a nábytkářské tvorbě, našel moderní směr v začátku století uplatnění až mnohem později. Ale to již vstupujeme do moderní doby a do bytu dnešního moderního člověka. Bytové zařízení vyráběné na počátku dvacátého století nelze zplna označit jako historický nábytek. Vždyť pro některé z nás je to téměř nábytek současný, vyrůstali jsme v něm a mnoho z tehdejšího zařízení dožívá ještě dodnes. A nemusí to být nábytek špatný:, pokrokoví tvůrci 20. století byli v počátku vedeni snahou, na niž navazují i architekti současní – zařídit domácnost příjemně a pohodlně, vytvořit nábytek lehký, skladebný a variabilní.